Zásady teorie jazykové kultury v dnešní č. lingvistice vycházejí z formulací Tezí Pražského lingvistického kroužku (↗Pražská škola) z r. 1929, jež navazují na tradice evropské vzdělanosti, která se otázkám kultivovaného vyjadřování, zvl. ve sféře veřejné komunikace, od svých počátků věnovala. Do širšího povědomí byly uvedeny vystoupením jeho členů v publikovaném souboru rozhlasových přednášek pod názvem Spisovná čeština a jazyková kultura (✍Havránek & Weingart (eds.), 1932). (Jedním z inspiračních zdrojů teorie j.k. byla práce ✍Vinokur, 1925.) Jako samostatný obor se tato teorie konstituovala převážně ve slovanských zemích a v Německu. V původním pojetí se omezovala převážně na sféru spis.jaz., protože právě v něm se nejvíce uplatňují specifické nároky spojené s projevy kulturního a organizačního života národního společenství. Teorie j.k. se proto od počátku rozvíjela ve spojení s ↗teorií spisovného jazyka a funkční stylistiky. Obsahem oboru je podle Havránka teoretické pěstění spis.jaz., které si klade za cíl dosahovat ustálenosti, funkčně diferencované přiměřenosti a osobitosti jeho prostředků. Důležitými nástroji j.k. je činnost kodifikační, popularizační i školní a mimoškolní jaz. výchova. Jako jazykovědný obor teorie j.k. prosazuje vedle aspektu stavového a výsledkového, označujícího úroveň jaz. na určitém stupni jeho vývoje a užívání, také zřetelný aspekt činnostní, procesuální, ve smyslu zlepšování, rozvíjení daného stavu. S tím souvisí i pojetí jaz. jako předmětu určitého regulování a kultivování, které se projevuje buď v proměnách (někdy zásadnějších, ale častěji jen v dílčích úpravách a reformách), n. ve snahách o jeho uchovávání a ochranu existujícího stavu či skutečných n. domnělých hodnot, které s tímto stavem spojují. Z toho vyplývají i četné mezioborové vztahy teorie j.k. s historií, sociologií, etnologií, s jazykovým právem a politikou apod.

Vnější zásahy do jaz. se uskutečňují zejména v oblastech tvoření nových slov, zvl. odborného názvosloví, a v ↗pravopisu. Jejich iniciátory a tvůrci bývají jazykovědné instituce vydávající slovníky, mluvnice, odborné časopisy a příručky kodifikační povahy, ale také významní jednotlivci – spisovatelé, jazykovědci, veřejní činitelé.

Již v průběhu 30. let 20. stol. a zejm. v pracích poválečných pokračovatelů činnosti ↗Pražské školy se předmět teorie j.k. přestává omezovat jen na jaz. spis. Nezkoumá totiž jen vyjadřovací možnosti, které jaz. svým uživatelům obecně poskytuje, ale soustřeďuje se i na způsob, jak se v průběhu komunikace tyto možnosti skutečně využívají. Vedle kultury jazyka (ve smyslu soustavy jaz. prostředků) se tak vyčleňuje kultura vyjadřování (řečová kultura) v oblasti mluvené i písemné. Tím se zároveň přesněji vymezuje rozdíl mezi ↗jazykovou správností (tj. respektováním platné ↗kodifikace) a jaz. kulturou (řečovou kultivovaností), která spočívá v přiměřeném (patřičném) užití jaz. prostředků vzhledem k určitému účelu (funkci) sdělování. Tak např. v umělecké literatuře n. v soukromých projevech laděných důvěrně či emocionálně mohou vystupovat jako funkční i prostředky nespis. (viz ↗národní jazyk). Mezi kulturou jazyka a kulturou vyjadřování (řeči) se však uplatňuje i další hledisko. Zatímco kultura jazyka má charakter převážně institucionální (např. velké slovníky a kodifikační příručky vydávají, resp. opatřují schvalovací doložkou, instituce akademické a školské, na kultuře vyjadřování se podílejí prakticky všichni uživatelé jaz., zejm. ovšem ti, kteří svými veřejnými a oficiálními projevy nejvíce ovlivňují soudobý komunikační ↗úzus a postoje veřejnosti vůči němu (spisovatelé, pracovníci médií, vydavatelé, překladatelé, učitelé, politici aj.).

Podle kritéria stavového a činnostního a rozlišení jaz. systému a jeho užívání tak teorie j.k. zahrnuje čtyři okruhy: 1. Stav (úroveň) ↗národního jazyka, zejména jeho funkčně a stylově nejvíce rozvinutého útvaru ↗spisovného jazyka. 2. Rozvíjení a kultivování jaz. prostřednictvím slovníků, mluvnic, výslovnostních a pravopisných pravidel n. doporučení. Úspěch této činnosti je podmíněn dobrou znalostí a respektováním soudobého jaz. úzu a jeho vývojových tendencí i postojů, které uživatelé vůči jaz. a jeho proměnám zaujímají. V těchto postojích se často konfliktním způsobem střetávají hlediska konzervativní a progresivní, otevřenost n. uzavřenost jinojazyčným vlivům, různé stupně tolerance aj. Ale i v jazykovědné činnosti regulativní a kodifikační se projevují často velmi vyhraněné konflikty mezi snahami do jaz. zasahovat, n. ho naopak ponechávat vlastnímu vývoji. 3. Stav a úroveň jaz. projevů v různých sférách dorozumívání veřejného i soukromého v podobě psané i mluvené. 4. Kultivování a rozvíjení vyjadřovacích schopností a návyků, které uživatelé jaz. uplatňují v nejrůznějších sférách veřejného vyjadřování, prostřednictvím vzdělávání školního i mimoškolního.

Ačkoli se teorie j.k. jako samostatný obor utvářela až ve 20. stol., zkoumání předmětu jejího zájmu má dlouholetou historii spojenou zvláště s aspekty normativními, tzn. se snahami ovlivňovat stav jazyka i chování jeho uživatelů. Stylizací veřejných i soukromých projevů se v učebnicích gramatiky, rétoriky a poetiky zabývali již antičtí autoři. Její pracnost přirovnávali k fyzické námaze při obdělávání, kultivování půdy, k opracovávání, leštění a broušení drsného povrchu (mnohé jaz. příručky až do konce 19. stol. nesly název brus, lat. lima), k hřebelcování koní. Součástí kultivujících snah se však staly i puristické tendence, usilující jednak o přímočaré zpravidelňování jaz. paradigmat, jednak o očišťování domácího jaz. od jinojazyčných vlivů, zvl. ve slovní zásobě; viz ↗purismus. Za účelem rozvíjení a kultivování nár.jaz. byly již od konce 16. stol. zakládány oficiální instituce – akademie (Itálie – Academia della Crusca, 1582, Francie – Académie française – 1635 aj.). V č. prostředí se spojení kultura jazyka (v lat. podobě cultura idiomatis) zřejmě poprvé vyskytlo u gramatika Vavřince Benedikta z Nudožer (1603), později u J. Dobrovského (něm. Cultur der Sprache) v r. 1779 (ve významu uchování tradičních hodnot č.jaz.) a v r. 1818 (ve významu přizpůsobování českého jazyka novým dorozumívacím potřebám). Teorie j.k. ve 20. stol. na tuto historii vědomě nenavazuje. Její vznik byl vyvolán nezbytností vystoupit proti diktátu puristických zákazů a příkazů, které se dostávaly do konfliktu s nároky kladenými na rozvoj národního jaz. a na jeho funkční potřeby. Tuto skutečnost si v období po vzniku Československa uvědomovali zejména spisovatelé, jejichž protesty proti svazující puristické kodifikaci bezprostředně inspirovaly vystoupení Pražského lingvistického kroužku a vznik teorie j.k. Viz též ↗jazyková správnost, ↗kodifikace, ↗kultivace jazyka, ↗purismus, ↗regulace jazyka, ↗spisovná čeština, ↗teorie spisovného jazyka, ↗destandardizace.